Suma sumárum 2016 - Koloběžka

Dnešním dnem končí rok 2016, a tak jako loni viz Suma sumárum 2015 - Koloběžka, i letos je třeba ohlédnout se za uplynulým rokem, zhodnotit ho ze stupátka koloběžky a dát si nové cíle.

Novoroční projížďka

Na první projížďku jsem vyrazila hned 1. ledna na nový rok. Takových pohodových novoročních 10 km aby se neřeklo. Další projížďka následovala hned 2. ledna, kdy teploty začaly nebezpečně klesat do minusových hodnot. Tím pádem bylo třeba zajet na chalupu a pořešit vypuštění vodního systému, aby nám mráz neroztrhal potrubí. Díky tomu jsem si vyzkoušela, jaké to je ujet 40 km při -10°C z chalupy do Ostravy. Překvapivě pohoda a konečně se daly využít tlustější cyklistické rukavice. Následovalo standardní ježdění do práce a tak různě po městě.

První den s Mibo GT

Další velký den byl 1. únor, kdy jsem si byla v kolobezky-ostrava pro své nové Mibo GT. Následovalo pár dní ježdění, ale bylo jasné, že je třeba si GTčko nechat trochu poštelovat a vytunnit (snížit řídítka, zúžit je, vyměnit a barevně doladit pár komponent). Takže jsem své nové GTčko zase odvezla zpátky. No a abych nemusela domů MHD, půjčila jsem si z půjčovna kolobezky-ostrava krásnou žlutou Expressku viz Týden na Expressce.

První rok s Mibo Mastr

Pak jsem zase pokračovala ve standardním ježdění do práce a po městě víceméně hlavně na GT, sem tam na Mastrovi. První větší výlet jsem si střihla 25. března, kdy jsem vyrazila v pátek ráno z Ostravy do Vrbna pod Pradědem k rodičům, což dělalo nějakých cca 103 km. Zpět jsem se vracela v neděli po stejné trase Z Vrbna do Ostravy. Ten den jsme s Mastrem oslavili náš společný 1. rok. Díky tomuto výletu se mnou následně jeden z redaktorů Superlife.cz dělal rozhovor, který vyšel http://isport.blesk.cz/clanek/superlife/264680.

Hned na začátku dubna jsme absolvovali dvoudenní víkendový pobyt v přírodě s přespáním, kdy jsme s plnou polní vyrazili z Ostravy do Vítkova Podhradí. Celkově to byl skvělý výlet, který jen lehce kazil letní spacák + hamaka s letním zateplením. Což uznávám nebyl až tak úplně dobrý nápad v tomto období, neb teplota nad ránem klesla k nulové hodnotě a všude byla námraza.

 

S plnou polní na výlet

s nocováním v přírodě

Nicméně jsem to přežila ve zdraví a mohla tak absolvovat svůj první závod tohoto roku: Masaryk Run 2016, a po něm následoval ještě Pardubický vinařský půlmaratón.

Květen byl nejspíš nejnáročnější měsíc v tomto roce, ve kterém asi největší roli sehrál Etapák 2016, naprosto úžasný týden v západních Čechách s hromadou bezva lidiček motajících se kolem koloběžek. Krom toho v květnu probíhala soutěž Do práce na kole, v mém případě teda do práce na koloběžce. A krom 100% v kategorii pravidelnost, jsem se snažila atakovat i kategorii výkonnost a jezdila do práce a z práce oklikou, abych najela větší počet km. Květen byl taky velmi bohatý na hromadu různých víkendových akcí s BoKolobkou a celkově to vyšlo tak, že květen se stal měsícem s největším počtem najetých km - dle tachometru: 1350,19 km. Tím pádem se mi poprvé povedlo získat Strava May Distance Challenge odznáček, kdy je nutné během měsíce najet v součtu 1250 km.

Strava červnové odznáčky

Hned začátek června jsem si střihla výlet do Rožnova pod Radnoštěm, splnila jsem si tak další Strava Gran Fondo odznáček. V červnu pak asi nejvíce dominovala akce KOSTKA CUP JESENÍK - 2. kolo EuroCupu a 2. kolo Rollo ligy. Den před závodem jsem vyrazila na koloběžce z Ostravy k našim do Vrbna. V sobotu ráno mi pak stačilo necelých 30 km z Vrbna do Jeseníku, kde se mi v prvním závodě zadařilo získat 3. místo ve své kategorii v Priessnitzové časovce do vrchu a krásné 2. místo v Priessnitzově štafetě (hlavně teda díky Kláře a Míši aka Elleonor - díky holky). V nedělním dlouhém závodě už mi to na bednu nevyšlo a musela jsem se spokojit se 4. místem. Pokud to do budoucna s tím závoděním budu chtít brát víc vážně, musím se zbavit strachu z rychlé jízdy - ty sjezdy to není nic pro mě. Odpoledne návrat z Jeseníku zpět do Vrbna k rodičům a v pondělí zpět do Ostravy.

 

Víkend v Jeseníkách

Koncem června už na mě byly příliš vysoké teploty, takže jsem podnikala spíš kratší výlety v pozdějších odpoledních až večerních hodinách. Nicméně i tak se stal červen druhý nejproduktivnější měsíc a opět mi to se 1276,52 km vyšlo na Strava July Distance Challenge odznáček.

V červenci pak bylo ještě hůř - příšerné a úmorné vedra, z práce jsem většinou jezdila až při západu slunce, na výlety mě moc jezdit nebavilo a krom jednoho většího výletu s bandou do Frenštátu, to byly spíše kratší výlety a nejnutnější přeprava. Dokonce i při návštěvě rodičů ve Vrbně jsem si skoro polovinu trasy zkrátila vlakem. Není proto divu, že počet km v červenci nepřekročil magickou hranici 1000 km.

Ve stejném duchu pokračoval i srpen. Minimum ježdění, znechucení teplotami nad 25°C a do toho pokusy o intenzivní tréninky s Bokolobka týmem Ostrava, ze kterých jsem byla totálně zničená a psychicky deprivovaná. V tu chvíli jsem dospěla do bodu, kdy už mi jízda na koloběžce nepřinášela žádné potěšení, byla to pro mě děsná otrava a víceméně jsem se jí vyhýbala. Nejspíš totální koloběžkové vyhoření. Dopadlo to tak, že jsem za měsíc srpen najela ještě míň než například v únoru. Jen něco málo přes 500 km, a to jen proto, že ježdění do práce MHD bylo přeci jen o něco málo horší než ježdění na koloběžce.

Trochu se to zlepšilo v září, přeci jen teploty zase trochu klesly na rozumné hodnoty, a taky vrcholila koloběžková závodní sezóna. Kilometrově to sice vychází zase celkem podprůměrně, ale vysvětlení je celkem jednoduché. Na dlouhé výlety nebyl čas, protože každý víkend byl nějaký koloběžkový závod, na který jsem se přihlásila v průběhu roku, ještě v době naprostého koloběžkového nadšení: Blanenská 10, Ostravský maraton, Srdce na kolečkách, RekordOvál, Superfinále Rolloligy v Ostravě a RunFest. Řada úspěchů z těchto akcí mě zase namotivovala nejen jezdit, ale i závodit.

 

Zeď slávy

Polička s poháry

V říjnu už jsem měla celkem jasno. Mnohem více potěšení mi činí jezdit na koloběžce pro radost, ty dlouhé trasy, ideálně v přírodě a pěkně na pohodu. Ano jsem člověk soutěživý, takže si velmi ráda zajedu i nějaký ten závod, ale teď už vím, že intenzivní trénování není pro mě. A víc než nějaké excelentní výsledky mi stačí se prostě jen zúčastnit. Že mi úplně stačí, že nejsem poslední, že jsem rok od roku lepší a vítězím sama nad sebou. No a když budu chtít zase nějaký pohár nebo medaili, tak raději absolvuji nějaký menší regionální závod, kde je vyšší pravděpodobnost dostat se na bednu.
Bohužel shodou okolností s koloběžkou naprosto nesouvisejících jsem v říjnu skončila 14 dní na nemocenské, takže se nakonec tento měsíc stal úplně kilometrově nejhorší. Nicméně hned na druhý den, poté co se mi podařilo přesvědčit svou doktorku o ukončení nemocenské, jsem si střihla 5 km závod. Již druhý ročník Koloběžky Poruby, kde se mi navzdory mé nemoci povedlo obhájit 2. místo z loňska.

 

Na startu posledního závodu

Obhájené 2. místo z loňska

V listopadu spíš nebylo moc příležitostí na výlety, než že by mi chyběla chuť. Velké pracovní vytížení, víkendy na chalupě a jedny z nejkratších dní v roce - tma už ve čtyři odpoledne. Ne že by mi nějak zvlášť vadilo jezdit za tmy, nicméně výlety do přírody pak tak trochu postrádají smysl.

Takové fajné podzimní ježdění

 V listopadu se mi taky po ujetí cca 7155 km povedl první defekt na zadní duši GTčka. Bezva příležitost vyměnit původní sjetý plášť za novou červeno-černou designovku z číny, která se mi cca od září válela doma. Celkově jsem měla z ježdění dobrý pocit a nakonec jsem najela skoro dvakrát tolik co loni.

 

 První sníh

Čekala jsem, že alespoň v prosinci napadne nějaký sníh. No něco málo sice napadlo, ale většinou to hned roztálo. Taky bylo třeba řešit dárky, péct cukroví, nějaký ten domácí úklid, vánoční večírky a další věci spojené s vánocemi, takže vlastně na nějaké ježdění nebylo vůbec čas a veškeré ježdění se tentokrát opět zcvrklo na jezdění do práce a z práce.

 Vánoční šílenství a minimum ježdení

Pak svátky, navštěvování rodiny a dalších příbuzných, takže jsem si svůj koloběžkový absťák "poléčila" až mrazivým kilem z Vrbna pod Pradědem do Ostravy částečně přes Polsko, abych prozkoumala nové trasy. Provětrala jsem zase po dlouhé době pořádně Mastra, protože je skladný a na rozdíl od GTčka se nám vlezl v pohodě do auta cestou do mého rodného údolí.

 Návrat z Vrbna pod Pradědem zpět do Ostravy

Celý tento úspěšný rok jsem zakončila dnešní silvestrovskou projížďkou okolo Ostravy. Sice opět teplota klesala až na -5°C, ale jinak bylo nádherně. Nakonec jsem letos najezdila přes 7443 km na GTčku na kterém jsem strávila přes 494 hodin čistého času, pak přes 886 km na Mastrovi, který mě letos vozil více jak 66 hodin a kolem 215 km na Expressce, kterou jsem proháněla téměř 19 hodin. Celkem to pak hodilo 8545 km a přes 579 hodin čistého času jízdy, kdyby se k tomu připočetly všechny další prostoje a pauzy bylo by těch hodin strávených na koloběžce ještě mnohem více.

 Stav tachometru k 31.12.2016 Mastr a GT

Letos se mi dařilo i v získávání odznáčků v aplikaci STRAVA. Mám celkem 7x Gran Fondo odznáčků, to znamená, že minimálně v 7 měsících z 12 jsem ujela více jak 100 km v jeden den. Dvakrát jsem úspěšně zdolala celý Distance Challenge, což je za měsíc ujet 1250 km a 3x se mi povedl Climbing Challenge, ve kterém je třeba během měsíce zdolat určitý počet výškových metrů. No a pak mám ulovené ještě 4 speciální, související s nějakou událostí. Celkem tedy 16 odznáčků oproti loňským 5ks.

Stejně jako loni poslední den roku 2015 jsem si dávala předsevzetí na ten letošní, tak i tentokrát bych ráda pokračovala v tom novém roce ve stejném duchu a zase se o něco málo zlepšila. Cílem pro rok 2017 bude tedy magická hranice 10 tisíc kilometrů, pak se opět zúčastnit několika tradičních i nových koloběžkových závodů, konečně pokořit hranici 150 km v jeden den, získat minimálně 9x Gran Fondo a 4x Distance Challenge STRAVA odznáčky a zase trochu vylepšit průměrnou rychlost.

Všem lidem dobré vůle přeji hodně zdraví, štěstí a spoustu splněných přání, svým koloběžkovým kamarádům a přátelům navíc mnoho pohodových kilometrů a spokojených dojezdů do cíle. 

Pro zajímavost opět trocha statistiky:

Měsíc	Počet aktivních dní	Počet km	Čas pohybu	Průměrná rychlost	Průměrný počet km		Průměrný čas pohybu
					na den v měsíci	per aktivní den	na den v měsíci	per aktivní den
Leden	13	315,41	24:17:35	12,98	10,17	24,26	0:47:01	1:52:07
Únor	23	590,02	45:39:41	12,92	20,35	25,65	1:28:23	1:59:07
Březen	20	741,67	51:17:22	14,46	23,92	37,08	1:39:16	2:33:52
Duben	28	1088,00	76:25:42	14,24	36,27	38,86	2:32:51	2:43:47
Květen	31	1350,19	84:33:56	15,97	43,55	43,55	2:43:41	2:43:41
Červen	29	1276,52	80:49:29	15,79	42,55	44,02	2:41:39	2:47:13
Červenec	22	968,70	63:48:12	15,18	31,25	44,03	2:03:29	2:54:01
Srpen	16	540,04	35:51:35	15,06	17,42	33,75	1:09:24	2:14:28
Září	20	611,65	41:10:02	14,86	20,39	30,58	1:22:20	2:03:30
Říjen	9	159,78	10:52:24	14,69	5,15	17,75	0:21:03	1:12:29
Listopad	20	518,24	36:10:14	14,33	17,27	25,91	1:12:20	1:48:31
Prosinec	12	385,20	28:19:35	13,60	12,43	32,10	0:54:50	2:21:38
Celkem:	243	8545,41	579:15:47	14,75	23,39	33,13	2:02:51	2:16:12

Do práce na koloběžce - soutěž do práce na kole

Do práce kolem Odry

Do práce na malé 16x16" koloběžce Mibo Mastr jsem začala sem tam jezdit už loni, zhruba měsíc před soutěží Do práce na kole 2015. Vzhledem k tomu, že jsem velmi soutěživý typ, tak právě tahle akce mě loni motivovala jezdit opravdu každý den a za každého počasí. Zvítězila jsem sama nad sebou a na konci května jsem se mohla chlubit stoprocentní účastí.

Parkování zásadně u mě v kanclu

Posléze na akci Do práce na kole volně navázala další - Aby firmy šlapaly, a tak motivace přetrvávala celé léto a já do práce jezdila dál a dál...

 

Na podzim cestou z práce byla už pořádná tma

Sníh dělal loužičky na koberci, tak jsem parkovala před kanclem

Nakonec jsem do práce jezdila nejen v létě, ale povětšinou i během sychravého podzimu, kdy jsem se domů standardně vracela až za tmy. Případně naprosto nečekaně i v zimě, a to třeba i když padal sníh nebo byla břečka. Jezdila jsem dokonce i když bylo třeba 10 stupňů pod nulou a někdy byla taková zima, že mi cestou zamrzala voda.

 

 

Jezdila jsem v zimě i když byl sníh

Jezdila jsem i když byl silný mráz a tak při -10°C je během chvilky z vody ledová tříšť

Takže jsem až na pár výjimek jezdila celý rok a samozřejmě nejen do práce, ale i na různé projížďky po práci nebo o víkendech.

 

Vypůjčená Mibo Express u mě v práci

 

Poprvé v práci na Mibo GT

Koloběžka se stala mým univerzálním dopravním prostředkem a koloběh velkou životní vášní, takže nezůstalo jen u jedné koloběžky, ale letos jsem si pořídila koloběžku větší 28x20" Mibo GT. Od té doby bych asi marně hledala nějaký den, kdy jsem do práce jela jinak než na koloběžce, a tak nebyl problém ani letos splnit 100%.

Loni mě do soutěže nalanařil kamarád Martin a jezdila jsem za Pražský koloběžkový tým. 

Letos jsem pro změnu založila vlastní tým CITově založených - pracovníci Centra Informačních Technologii Ostravské univerzity a jejich přátel.

Do práce na koloběžce po celý rok

A je skvělé sledovat, že díky podobným akcím jezdí čím dál více lidí ať už na kole, koloběžce nebo třeba na bruslích či pěšky...

Etapák 2016 očima X<:3 )~ Ky

Tak jsem se poprvé zúčastnila letos již 3. ročníku legendárního etapového závodu Etapák 2016. V koloběžkovém světě se pohybuji zatím velmi krátce, řekněme rok a půl a na "pořádné" koloběžce jezdím teprve něco málo přes rok. Už po loňském Etapáku jsem si říkala, že bych jednou také něco takového chtěla absolvovat, protože jízda na koloběžce se stala aktuálně mou největší vášní.

Jakmile se tedy otevřela registrace na letošní Etapák neváhala jsem ani vteřinu a okamžitě jsem se přihlásila. Později mě sice několikrát přepadly obavy, jestli to byl dobrý nápad. Přeci jen nejsem žádný pořádný závodník, pouze obrovský nadšenec a polykač kilometrů. O tom, že moje výsledky jsou víceméně průměrné jsem se přesvědčila v Brně na Masaryk runu a v Pardubicích na Vinařském půlmaratonu. Takže jsem se na Etapák chystala spíše s myšlenkami typu: někdo být poslední musí a není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. O to více jsem se pak na tento závod těšila, protože mi vlastně o nic nešlo.

Podrobná mapa včetně profilu jednotlivých etap z webu www.etapak.cz

Etapák se jezdí v západních Čechách, což je víceméně přesně na opačném konci republiky než Ostrava. Jsem hrozně moc vděčná Břeťovi a Ondrovi, že mě vzali sebou a já nemusela s koloběžkou a bagáži přes celou republiku vlakem sama, ale stačilo dojet do Hranic na Moravě, kde mě naložili s veškerou bagáží do auta a společně jsem pokračovali dalších téměř 500 km.

Naložit koloběžky a hurá na Etapák

Organizačně byl Etapák naprosto skvěle zajištěný, vše probíhalo hladce dle harmonogramu a obdivuji kluky z BEZ PEDÁLŮ, jak to všechno zvládli bez ztráty kytičky. Během závodů se pak o nás starala celá řada dalších bezva lidiček na trati i na občerstvovacích zastávkách, kterým také patří obrovské díky.

Samotné závody byly velmi náročné, ale nic co by trochu zdatný koloběžec nedokázal ujet. Je celkem zajímavé poměřovat své sily s borci, kteří průměrně jezdí dvakrát rychleji, takže v době, kdy já byla zhruba někde v polovině trati, kluci na špičce již byli v cíli. Nicméně i pro mě to byly závody v pravém slova smyslu, kdy člověk bojuje o každou vteřinu, protože má mezi soupeři i podobně zdatné soupeře. Podrobné výsledky lze najít na stránkách etapáku - výsledky 2016.

Etapák 1. Kriterium
Hned první den večer po příjezdu, a poté co se ubytovali v kempu všichni závodníci, se jel úvodní závod na 12 km tzv. Prolog nebo Kritérium. Rychlost rozhodně není mou silnou stránkou a profil trati v kombinaci s dost mizerným povrchem mi také moc nepomohl, a tak i když jsem se velmi snažila, stejně jsem dojela poslední. Docela mě ale překvapilo, že to zase nebyl tak velký rozdíl, a o to větší motivaci jsem měla pro další den, kdy nás čekala etapa na 75 km.

Etapák 2. Modrá
Druhý den ráno, poté co jsme si sbalili věci, které jsme chtěli převést do druhého kempu, jsme vyrazili na první pořádnou etapu měřící 75 km. Během rychlého startu mi postupně zase všichni ujížděli a já už se začala vnitřně smiřovat s tím, že prostě někdo být poslední musí a tentokrát to prostě budu já. Během prvních 20 km jsem při stoupání do kopců doháněla pouze Láďu z VeloRamy, který se vydal po stopách Etapáku mimo oficiální závodníky, a který mě vždy celkem lehce dohnal a předehnal ve sjezdech. Toho se mi podařilo předjet a nakonec definitivně ujet právě něco málo před první občerstvovačkou, kde jsem slupla jeden banán, nabrala si nějaké tyčinky a jinak se dále nezdržovala. Dalších cca 38 km jsem nikoho dalšího nepotkala a velmi mě překvapilo, když jsem zhruba na 58 km v kopcích dohnala Auroru. To mě tak namotivovalo, že jsem sebrala všechny dostupné síly a začala intenzivně makat. S Aurorou v zádech jsem úplně vynechala druhou občerstvovačku na 60 km na které zrovna doplňovali síly Břeťa Michálek z Miba a Ondra Mertl. Do cíle ale zbývalo ještě 15 km a to převážně z kopce, takže Ondra mě nakonec zase dojel a předehnal. Nicméně do cíle jsem nedojela poslední, takže jsem měla obrovskou radost.

Etapák 3. Zelená
To že jsem na druhém závodě za sebou krom Aurory nechala ještě dva chlapy a další mi ujel jen o kousek, mě tak namotivovalo, že jsem na další 63 km okružní etapu vyrazila s intenzivní bojovou náladou a hned ze startu jsem za sebou nechala Láďu, Břeťu a Auroru. Velkou část trasy jsem měla na dohled Ondru a ještě sem tam v dáli další 2 závodníky, ale dojet se mi je nepovedlo i když jsem opět v rámci úspory času vynechala občerstvovací stanoviště. Největším problémem byl strach při rychlejších sjezdech po těch rozbitých cestách.

Etapák 4. Oranžová
Prezentováno jako nejnáročnější etapa z celého Etapáku, pracovně nazvaná jako "peklo západu", měřící 81 km s více než 1600 m převýšením. Zároveň také návrat zpět do původního kempu. Překvapivě se mi jelo velmi dobře, už jsem víceméně věděla co od toho očekávat a nebýt tak příšerné vedro, tak bych určitě Ondru porazila, nakonec ale opět v závěrečném sjezdu ukázal, že je prostě lepší jak já, a tak jsem se musela spokojit s tím, že se mi opět podařilo porazit alespoň Auroru a Hanna z Finska, ale jen díky tomu, že tak trochu zabloudil. Mimo soutěž za mnou ještě skončili Klára a Láďa. Břeťa tentokráte nejel a místo toho s Mirkem obstarali maso na večerní grilování.

Etapák 5. Černá
Poslední okružní etapa měřící 38 km. Od začátku příšerné vedro, také se nejspíš začala projevovat naakumulovaná únava a do toho ještě na 11 km srážka se včelou, která mi na památku zanechala své žihadlo v pravé tváři. Neustále jsem se marně snažila dohnat Auroru a Břeťu, ale měla jsem co dělat, abych si alespoň částečně držela za zády Láďu. Nemohla jsem popadnout dech, motala se mi hlava, nohy neposlouchaly, ruce se mi třásly a opravdu s vypětím všech sil jsem dorazila do cíle, kde jsem se celá zmořená svalila do trávy. Teprve tahle etapa pro mě bylo to pravé "peklo západu".


Krom jednotlivých závodních etap je celý Etapák hlavně o bezvadné partě lidí, kteří se motají kolem koloběžek. Díky Etapáku jsem zase jednou osobně potkala spoustu známých lidí z koloběžkového světa, mám hromadu zážitků a inspirace. Každý večer po závodech totiž začíná ta správná zábava, kdy se diskutuje nejen o koloběžkách, ale o všem možném i nemožném, hraje se na kytaru a zpívá, koupali jsme se ve vodní nádrži nebo v rybníce, grilovalo se maso, popíjel se různorodý mok a užívali jsme si nádherných 5 dní v západních Čechách. Tuhle bezva akci bych si rozhodně chtěla zopakovat i příští rok, a už teď se těším na Etapák 2017.

Vodní nádrž Hracholusky - teplota vody cca 14°C