Jakmile se tedy otevřela registrace na letošní Etapák neváhala jsem ani vteřinu a okamžitě jsem se přihlásila. Později mě sice několikrát přepadly obavy, jestli to byl dobrý nápad. Přeci jen nejsem žádný pořádný závodník, pouze obrovský nadšenec a polykač kilometrů. O tom, že moje výsledky jsou víceméně průměrné jsem se přesvědčila v Brně na Masaryk runu a v Pardubicích na Vinařském půlmaratonu. Takže jsem se na Etapák chystala spíše s myšlenkami typu: někdo být poslední musí a není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. O to více jsem se pak na tento závod těšila, protože mi vlastně o nic nešlo.
 |
| Podrobná mapa včetně profilu jednotlivých etap z webu www.etapak.cz |
Etapák se jezdí v západních Čechách, což je víceméně přesně na opačném konci republiky než Ostrava. Jsem hrozně moc vděčná Břeťovi a Ondrovi, že mě vzali sebou a já nemusela s koloběžkou a bagáži přes celou republiku vlakem sama, ale stačilo dojet do Hranic na Moravě, kde mě naložili s veškerou bagáží do auta a společně jsem pokračovali dalších téměř 500 km.
 |
| Naložit koloběžky a hurá na Etapák |
Samotné závody byly velmi náročné, ale nic co by trochu zdatný koloběžec nedokázal ujet. Je celkem zajímavé poměřovat své sily s borci, kteří průměrně jezdí dvakrát rychleji, takže v době, kdy já byla zhruba někde v polovině trati, kluci na špičce již byli v cíli. Nicméně i pro mě to byly závody v pravém slova smyslu, kdy člověk bojuje o každou vteřinu, protože má mezi soupeři i podobně zdatné soupeře. Podrobné výsledky lze najít na stránkách etapáku - výsledky 2016.
Hned první den večer po příjezdu, a poté co se ubytovali v kempu všichni závodníci, se jel úvodní závod na 12 km tzv. Prolog nebo Kritérium. Rychlost rozhodně není mou silnou stránkou a profil trati v kombinaci s dost mizerným povrchem mi také moc nepomohl, a tak i když jsem se velmi snažila, stejně jsem dojela poslední. Docela mě ale překvapilo, že to zase nebyl tak velký rozdíl, a o to větší motivaci jsem měla pro další den, kdy nás čekala etapa na 75 km.
Druhý den ráno, poté co jsme si sbalili věci, které jsme chtěli převést do druhého kempu, jsme vyrazili na první pořádnou etapu měřící 75 km. Během rychlého startu mi postupně zase všichni ujížděli a já už se začala vnitřně smiřovat s tím, že prostě někdo být poslední musí a tentokrát to prostě budu já. Během prvních 20 km jsem při stoupání do kopců doháněla pouze Láďu z VeloRamy, který se vydal po stopách Etapáku mimo oficiální závodníky, a který mě vždy celkem lehce dohnal a předehnal ve sjezdech. Toho se mi podařilo předjet a nakonec definitivně ujet právě něco málo před první občerstvovačkou, kde jsem slupla jeden banán, nabrala si nějaké tyčinky a jinak se dále nezdržovala. Dalších cca 38 km jsem nikoho dalšího nepotkala a velmi mě překvapilo, když jsem zhruba na 58 km v kopcích dohnala Auroru. To mě tak namotivovalo, že jsem sebrala všechny dostupné síly a začala intenzivně makat. S Aurorou v zádech jsem úplně vynechala druhou občerstvovačku na 60 km na které zrovna doplňovali síly Břeťa Michálek z Miba a Ondra Mertl. Do cíle ale zbývalo ještě 15 km a to převážně z kopce, takže Ondra mě nakonec zase dojel a předehnal. Nicméně do cíle jsem nedojela poslední, takže jsem měla obrovskou radost.
To že jsem na druhém závodě za sebou krom Aurory nechala ještě dva chlapy a další mi ujel jen o kousek, mě tak namotivovalo, že jsem na další 63 km okružní etapu vyrazila s intenzivní bojovou náladou a hned ze startu jsem za sebou nechala Láďu, Břeťu a Auroru. Velkou část trasy jsem měla na dohled Ondru a ještě sem tam v dáli další 2 závodníky, ale dojet se mi je nepovedlo i když jsem opět v rámci úspory času vynechala občerstvovací stanoviště. Největším problémem byl strach při rychlejších sjezdech po těch rozbitých cestách.
Prezentováno jako nejnáročnější etapa z celého Etapáku, pracovně nazvaná jako "peklo západu", měřící 81 km s více než 1600 m převýšením. Zároveň také návrat zpět do původního kempu. Překvapivě se mi jelo velmi dobře, už jsem víceméně věděla co od toho očekávat a nebýt tak příšerné vedro, tak bych určitě Ondru porazila, nakonec ale opět v závěrečném sjezdu ukázal, že je prostě lepší jak já, a tak jsem se musela spokojit s tím, že se mi opět podařilo porazit alespoň Auroru a Hanna z Finska, ale jen díky tomu, že tak trochu zabloudil. Mimo soutěž za mnou ještě skončili Klára a Láďa. Břeťa tentokráte nejel a místo toho s Mirkem obstarali maso na večerní grilování.
Poslední okružní etapa měřící 38 km. Od začátku příšerné vedro, také se nejspíš začala projevovat naakumulovaná únava a do toho ještě na 11 km srážka se včelou, která mi na památku zanechala své žihadlo v pravé tváři. Neustále jsem se marně snažila dohnat Auroru a Břeťu, ale měla jsem co dělat, abych si alespoň částečně držela za zády Láďu. Nemohla jsem popadnout dech, motala se mi hlava, nohy neposlouchaly, ruce se mi třásly a opravdu s vypětím všech sil jsem dorazila do cíle, kde jsem se celá zmořená svalila do trávy. Teprve tahle etapa pro mě bylo to pravé "peklo západu".
Krom jednotlivých závodních etap je celý Etapák hlavně o bezvadné partě lidí, kteří se motají kolem koloběžek. Díky Etapáku jsem zase jednou osobně potkala spoustu známých lidí z koloběžkového světa, mám hromadu zážitků a inspirace. Každý večer po závodech totiž začíná ta správná zábava, kdy se diskutuje nejen o koloběžkách, ale o všem možném i nemožném, hraje se na kytaru a zpívá, koupali jsme se ve vodní nádrži nebo v rybníce, grilovalo se maso, popíjel se různorodý mok a užívali jsme si nádherných 5 dní v západních Čechách. Tuhle bezva akci bych si rozhodně chtěla zopakovat i příští rok, a už teď se těším na Etapák 2017.
 |
| Vodní nádrž Hracholusky - teplota vody cca 14°C |
